Původně byl označován za prastarý uherský lidový tanec prudce vášnivého až divokého rázu, z něhož se později stal maďarský národní tanec. Avšak ve skutečnosti vznikl z lidového tance, který odpradávna znali už Rumuni, Moravané (podle jedné teorie je čardáš vlastně slovácký odzemek) a Slováci (tanec mrvenica) pod různými jmény a patrně od nich i Maďaři (tance zv. verbunkos). Jisté je, že se v Uhrách tančil na venkově v csardách, neboli osamělých krčmách v pusté (spíše však ve venkovských putykách a hostincích). Csardas (čardaš) byl název pro držitele ta-kové krčmy. Tančil se v každém regionu Uher jiným stylem, což záviselo na hudbě, obuvi aj.Tak vznikl zpětně i středoslovenský lidový čardáš (Slovensko bylo kdysi součástí Uher - tzv. Horní Uhry). Z tohoto tance Slováci vytvořili stylizaci společenského čardáše.
Čardáš (Cs) - (lassan - 2/4 či 4/8 takt, 28-34 t/min, frisska - 2/4 takt, 72-92 t/min)
Rovněž v Maďarsku čardáš - původně lidový tanec, zdomácněl ve městech a stal se tancem společenským.
Možná první zminka o uvedení čardáše do městské tančírny pochází z roku 1840 z Oradea Mare - Velkého Varadu, kde ho pro panské kasino nacvičil Bedřich Revodický, zřejmě zeman slovenského původu! Potom muzikanti německého a také českého původu vypěstovali hudbu tohoto tance v Pešti a jeho maďarské jméno se rozšířilo i do sousedních zemí a zakrylo tak jejich obdobné původní tance. Ty si tedy lid Uher "vypůjčil", aby je "přetavil" v lidový a posléze společenský čardáš.
Podobný názor na vznik čardáše má i známý slovenský taneční odborník Ing. M. Štiavnický, když říká, že čardáš je spíše původně lidovým tancem slovenským než maďarským. A také prvním městem, kde se tancoval byl prý slovenský Lučenec. Štiavnický již v roce 1980 napsal (viz Encyklopedie tělesné výchovy):
Zpočátku měl tři části - pomalou, živější a rychlou, které vznikly z uherských a možná i ze slovenských lidových tanců různého tempa.
Pozdéji se skládal již jen ze dvou částí - pomalé a rychlé. Čardáš se rozšířil téměř po celém Slovensku.
Dnes existují dvě vétve - čardáš ugrofinský, neboli maďarský, a slovenský, které se liší charakterem i stylem.
Maďarský čardáš má oproti slovenskému ostré pohyby a pracuje více vrškem těla (od pasu nahoru); celkově je pobybově tvrdší.
Slovenský čardáš má pohyby měkké a je figurálně bohatší.
Hudba k čardáši se vyznačuje synkopickým rytmem a neklidnou, tklivou melodikou, pinou ozdob, což vytváří spontánní atmosféru, prozrazující Uhersko-cikánský původ. Podobné napětí vyvolává jen malá část taneční hudby. Čardáš se skládá z patetického úvodu zv. lassu (lašů), pomalé části lassanu (lašanu, doslova zvolna) po němž následuje část rychlá zv. frisska (friška), jejíž tempo se stále stupňuje až k samé hranici možnosti provedení a která inspiruje temperamentní tanečníky k výbušným podupům, úderům vnitřími hranami pat o sebe (click heels), či rukou o určité partie těla atd.
V ČSR se v 50. letech čardáš dostal mezi soutěžní společenské tance.
Uplatnění našel zejména v Soutěžích lidové umělecké tvořivosti, které se začaly pořádat od poloviny 50. let.
Později byl zařazován i k LAT a nebo se v něm soutěžilo a dodnes soutěží samostatně, zejména na Slovensku.