Flamenco je hudebně-taneční kultura, jejíž kolébkou i současným centrem je Andalusie na jihu Španělska.
Flamenco zahrnuje řadu tanců, počínaje vesnickými Sevillanas přes Alegríu, Buleríu, Tangos, Soléá atd.
Vzniklo mezi cikány, kteří tam v 15. století doputovali z Indie přes Pákistán a Egypt.
Proto se ve flamencu vlastní cikánská kultura mísí se španělskou, indickou, židovskou a arabskou.
Hlavními disciplínami jsou zpěv, tanec, hra na kytaru a rytmický doprovod, kterým je míněno tleskání a hra na cajón (čti kachón), což je perkusní nástroj připomínající dřevěnou bednu, na němž hráč sedí obkročmo.
Pojem duende, používaný pro nejvyšší extázi ve flamenkovém smyslu, znamená syrový citový prožitek.
Týká se především výkonu zpěváka, který se v tradičnějším pojetí pokouší o výkřiky na hranici lidských možností.
Až do poloviny 19. století bylo flamenco pouze součástí životního stylu španělských Gitanos, na profesionální úrovni začali umělci vystupovat až s příchodem romantismu, kdy se zvýšil zájem o exotickou tvář Španělska.
O mezinárodní popularizaci a následné zakořenění stylu v mnoha zemích světa se nejvíce zasloužili kytarista Paco de Lucia, Camarón de la Isla - zpěvák patřící do nové vlny, režisér Carlos Saura, jenž natočil filmy s flamenkovou tématikou (Krvavá svatba, Carmen, Čarodějná láska, Flamenco, Salomé, …) či nedávno zesnulý tanečník Antonio Gades.
Tanec dnes žije svým vlastním životem díky tisícům lektorek a lektorů po celém světě a stále neutuchajícímu, především ženskému zájmu.