Tango
Taneční styl

Tango (T) - (2/4 takt, tempo 28-33 t/min)

je erotický jihoamerický tanec dodnes ještě ne zcela objasněného původu. Podle jedné verze jde o tanec početné populace černochů, žijících na pobřeží Argentiny a Uruguaye. Bavili se v přímořských krčmách, kde tančili také podle bubnu - "tokan en tambor" (ve španělštině: tlouci na buben). Z toho zkomolením vznikl tanec tokatambor a následně tokatango (nebo zkráceně i taka, později tango). V přístavech se tanec naučila tzv. zlatá mládež z Buenos Aires a vzniklo - jako městský folklór tango argentino (přesněji: tango rioplatense). Podle A. Matznera to byl původně černošský tanec z oblasti Západoindického souostroví, který v 2. polovině 19. století zdomácněl v přístavní čtvrti Buenos Aires, kde byl zušlechtěn španělskou pohybovou kulturou (původní název baile con corte). V každém případě se tango v Buenos Aires tančilo v běžných lidových tančírnách a odtud se dostalo na jeviště. Podle jedné zmínky ho poprvé tančil Pablo Podesta na scéně divadla Nuevo. Podle jiné verze jeho vzniku je předchůdcem kubánská danza habanera (tanec z Havany), K. Lachout se přiklání k vývoji z habanery del Café, která byla populární za španělsko-americké války roku 1898 a byla již prototypem nynějšího tanga ...
Časem se do argentinského tanga vmísili i prvky dalšího argentinského tance milongy - vzniklo tango milonga. Do Paříže tango importovali kolem roku 1907 námořníci a argentinští studenti. Nesmírně zpopulárnělo a rozšířilo se díky neskrývané erotice, dále interpretaci tanečního páru Robert - Mistinguette (Robert byl pařížský taneční mistr, mimochodem autor tance la raquette /raketa/ z roku 1925) a také díky dalšímu francouzskému tanečníkovi a organizátorovi soutěží Camillu de Rhynalovi. Ten již v roce 1907 uspořádal první závody v tangu v Nice a v Paříži. O dva roky později již zcela ovládalo pařížské parkety. Další velký závod v tangu se uskutečnil v roce1911 v berlínském Sportpalastu. V témže roce se pak tango objevilo i v Praze.
Charakter tanga se po 1. světové válce změnil vlivem foxtrotu a nakonec ho po Tango Conference v roce 1922 a po Great Conference v roce 1929 standardizovali Angličané a zařadili k dalším tancům anglického stylu. Uvádí se, že o moderní formu soutěžního tanga se zasloužili zejména tanečníci Henry Jacques z Anglie a Freddie Camp z Německa.
V ČSR se 3.3.1924 uskutečnila ve Velkém sále pražské Lucerny mezinárodní taneční soutěž v tangu. Jejím vítězem se stal amatér Karel Vinařský s partnerkou, patrně Valerií Fridrichovou.
Před 2. světovou válkou tančili tango Angličané svým vlastním stylem, v Německu se tančilo tvrdé staccato - styl s ostrým akcentem a mnoha rychlými kroky. V ČSR se dávala přednost měkkému elegantnímu tangu pařížskému. V údobí 1934-35 byl anglický styl v tangu zpočátku opuštěn samými Angličany a částečně nahrazen stylem latinskoamerickým ve shodě s jeho oblastí původu. Po 2. světové válce pak tango nově standardizovala Imperial Society of Teachers of Dancing (ISTD) a bylo zařazeno mezi tance standardní. Toto poválečné tápání - kam s tangem se odráží i v řadě prvních poválečných soutěžích LAT v ČSR, kam bylo zařazováno. Koncem 50. let se pak vrátilo mezi soutěžní STT.
Hudba tanga, v níž se hojně vyskytují staccata a crescenda, vytváří náladu tajemného dramatu s neustálými proměnami, které znovu a znovu nabízejí pozvání, jemuž nelze odolat. Řada kroků tanga pak připomíná vláčné pohyby kočkovitých šelem.

Tango kurzy

Fotografie a videa

Zaujala tě tato stránka? Dejte o ní vědět...